PROLOG

Hollywood nabízí dva základní obrazy tajných služeb. V prvním zachraňuje osamělý superagent typu Jamese Bonda svět mezi smokingy, drahými automobily, krásnými ženami a exotickými destinacemi. Ve druhém se operativec typu Jasona Bournea stává kořistí paranoidního, morálně zkorumpovaného aparátu, který sleduje a zrazuje vlastní lidi.

Skutečná zpravodajská práce bývá mnohem méně oslnivá: byrokratická, nejednoznačná a mravně vyčerpávající. Její nejtemnější část se odehrává v šedé zóně, kde se státní zájem setkává s kriminálním světem a kde se právní i morální normy ohýbají, obcházejí nebo přestávají platit.

Jednou z nejtemnějších podob tohoto světa je pragmatické, bezohledné a hluboce cynické spojenectví mezi oficiální státní mocí a kriminálním podsvětím. Jeho dějištěm nebývají zářivé salony, nýbrž pochybné kavárny rozdělených měst, betonové suterény věznic a kufry automobilů – a dnes také pseudonymní transakce zaznamenané v blockchainu.

Tato kniha mapuje fenomén, pro nějž používám označení státní gangsterství. Jde o situaci, kdy stát – bez ohledu na povahu režimu – při prosazování svých cílů používá metody, které oficiálně odmítá, a spolupracuje s lidmi, od nichž se veřejně distancuje. Když mu zákonné nástroje nestačí, nemusí od cíle ustoupit. Může prostě vyměnit prostředky a vstoupit do světa lidí, pro něž jsou zisk a přežití důležitější než zákon nebo lidský život.

Není to okrajový jev ani historická anomálie. Je to trvalý a vysoce přizpůsobivý mechanismus, který přežil proměny společenského uspořádání, střídání politických režimů i technologické revoluce.

Stejný obchod, jiné kulisy

Abychom tuto kontinuitu jasně viděli, projdeme několika klíčovými okamžiky uplynulých více než osmdesáti let.

Po roce 1945 se začal budovat nový československý bezpečnostní aparát. Komunisté v něm od počátku systematicky upevňovali svůj vliv a po únoru 1948 jej přetvořili v jednu z hlavních opor politické represe. V následujících letech získávala Státní bezpečnost ke spolupráci také některé bývalé konfidenty gestapa a lidi spojené s protektorátními bezpečnostními složkami. Jejich znalost prostředí, kontakty a zkušenosti s infiltrací měly pro nový aparát značnou cenu. Minulost, která je přivedla před soud nebo do vězení, se tak v jednotlivých případech mohla proměnit v prostředek vydírání – a někdy dokonce v kvalifikaci.

Tento pragmatismus se přenesl i do operací v zahraničí. Od konce čtyřicátých do počátku šedesátých let prováděly československé bezpečnostní složky přeshraniční únosy politických emigrantů, mimo jiné z Rakouska – nejprve spojenecky okupovaného, později již suverénního. Vedle vlastních agentů využívaly pašeráky a další lidi z kriminálního prostředí. Ti se dokázali pohybovat tam, kde by byl československý důstojník příliš nápadný, a jejich spojení se státem bylo možné v případě neúspěchu popřít.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se priority posunuly. Východní blok zaostával v klíčových technologiích a západní země omezovaly vývoz strategického a dvojího užití prostřednictvím systému CoCom. Československá vědecko-technická rozvědka proto využívala agenturní sítě, prostředníky, podniky zahraničního obchodu a jejich zahraniční filiálky k získávání elektroniky, výpočetní techniky a dalšího kontrolovaného vybavení. Tentokrát už nešlo primárně o násilí, ale o ekonomickou a technologickou infiltraci.

Podobný vztah vznikal i na nižších patrech šedé ekonomiky. Veksláci před pražskými hotely Alcron a Jalta nebyli romantickými rebely, jak bývají někdy zobrazováni. Někteří aktivně spolupracovali se Státní bezpečností, poskytovali jí informace o zahraničních návštěvnících a výměnou získávali toleranci, ochranu nebo možnost pokračovat v nelegálním obchodu.

Po roce 1989 se změnilo mnohé, základní mechanismus však nezmizel. Mezi lidmi, kteří dokázali využít nepřehlednou hospodářskou a mocenskou transformaci, byli i jednotlivci s předlistopadovými vazbami na StB nebo s kapitálem nashromážděným v šedé ekonomice. Měli kontakty, peníze, informace i zkušenost s pohybem mimo oficiální pravidla. Někteří dokázali tyto výhody proměnit v ekonomický a politický vliv. Takové prostředí se stalo jedním ze zdrojů porevolučního klientelismu a struktur, pro něž se později vžilo označení kmotrovství.

Obdobnou logiku lze rozpoznat i v současnosti. Rusko vystavené rozsáhlým sankcím využívá prostředníky, krycí společnosti, bankovní účty a tranzitní řetězce ve třetích zemích, mimo jiné ve Spojených arabských emirátech. K tradičním nástrojům přibyly digitální prostředky, zejména stablecoiny a specializované kryptoměnové platformy. Technologie se proměnily; potřeba zastřít skutečný původ peněz, konečného příjemce a účel transakce zůstala.

Proč se stát a podsvětí znovu a znovu nacházejí? Protože každý z těchto světů nabízí něco, co druhému chybí. Tajné služby získávají místní znalost, logistické zázemí, ochotu porušovat zákon a lidi, jejichž spojení se státem lze popřít. Podsvětí naopak dostává nejcennější protihodnotu, jakou mu státní moc může nabídnout: ochranu před zákonem.

Vyšetřování lze přibrzdit nebo zastavit. Zatčení může být odloženo s odkazem na probíhající operaci. Závažná minulost se může ztratit v nepřístupném spisu. Špinavá práce výměnou za beztrestnost – to je obchod, na němž stojí temná aliance.

Pokušení uzavřít takový obchod není výsadou diktatur. Po druhé světové válce podporovalo americké vojenské zpravodajství a později CIA organizaci bývalého generála Wehrmachtu Reinharda Gehlena. V jejích sítích působili také někdejší příslušníci SS a SD i lidé podezřelí z válečných zločinů. Jejich znalosti Sovětského svazu, jeho ozbrojených sil a východní Evropy dostávaly v nastupující studené válce přednost před důsledným vyšetřením jejich minulosti.

Rozdíl mezi demokratickým a totalitním režimem tím nezaniká. Spočívá především v existenci a účinnosti veřejné kontroly, svobodných médií, nezávislých soudů, parlamentního dohledu a možnosti nápravy. Totalitní režim takovou kontrolu potlačuje; demokratický stát ji může oslabit, obejít nebo na čas paralyzovat, nemůže ji však bez následků zrušit. Samotné pokušení postavit účelnost nad morálku přesto hranice politických režimů překračuje.

Co tato kniha je a co není

Tato kniha není román ani morální traktát. Je pokusem o anatomii jednoho z mechanismů moci. Opírá se o archivní materiály, soudní rozhodnutí, vyšetřovací spisy, odbornou literaturu a další ověřitelné zdroje. Tam, kde prameny dovolují pouze pravděpodobnou rekonstrukci, text tuto nejistotu výslovně přiznává. Doložená fakta musí zůstat oddělena od svědectví, tvrzení a podezření, která se nepodařilo nezávisle potvrdit.

Cílem není zločin omlouvat ani mechanicky stavět rozdílné režimy na stejnou úroveň. Cílem je pochopit mechanismus, který jim za určitých okolností umožňuje používat podobné prostředky.

Porozumět neznamená omlouvat. Znamená to zbavit moc jejích legend a podívat se na obchod, který se odehrává ve stínu jejích institucí.

Lidé se mění. Mechanismus zůstává.